Když jsem nedávno ukazoval příspěvek z Tiktoku s Trumpem komplet v modrém, ač měl být komplet v černém (dresscode od Vatikánu na pohřbu Papeže), tak jsem se setkal běžně s lidmi co okamžitě reagovali “no a v čem jako přišel Zelenský!!”.
Ten mimochodem přišel komplet v černém a nebyly ty “montérky” jak tihle lidé tvrdí. Ale to není podstatně. Jejich reakce je krásný příklad whataboutismu.
Whataboutismus (z anglického what about… – a co třeba…) je rétorická taktika, kdy se někdo místo odpovědi na kritiku snaží odvést pozornost tím, že poukáže na jiný problém, často nesouvisející. A běžné neexistující.
Jak to funguje? No, neřeší původní problém, místo argumentu útočí protiargumentem založeným na dvojím měřítku nebo snaze vyvolat pocit pokrytectví. Často se používá v politice a na sociálních sítích.
Whataboutismus často vypadá jako snaha o „vyvážený pohled“, ale v praxi je to hlavně mechanismus, jak se vyhnout diskuzi.
Whataboutismus často cílí na emoce a odvádění pozornosti. Nejlepší obrana je zůstat věcný a neztratit nit.
Pár typických příkladů
„Babiš měl střet zájmů, čerpal dotace pro Agrofert.“
„A co Kalousek? Ten taky kradl!“
Česko musí snižovat emise.“
„A co Čína? Ta vypouští mnohem víc!“
„Dezinformační weby šíří lži.“
„A co veřejnoprávní média? Ta taky lžou!“
Jak se tomu bránit?
Snadno, ale fungovat to asi stejně nebude. Raagovat můžete například takto:
„To je jiný problém – teď řešíme XY.“
„Ano, Čína má obrovské emise. Ale to neznamená, že my nemusíme řešit svoje.“
„Myslíš, že když to dělají ostatní, tak je to v pořádku i u nás?“
„Tohle je whataboutismus. Místo toho, abychom řešili XY, přehazujeme odpovědnost jinam.“
Realita ale většinou je ta, že ten kdo s whatsboutismem přišelnepřestane. A ve finále je pak nejlepší to prostě ignorovat.