Návrat k soukromí a bezpečnosti na Internetu, ale hlavně také k dětem na Internetu. Téma kyberšikany, kybergroomingu, kyberstalkingu a dalších nebezpečných věcí řeším často na seminářích na základních a středních školách. Protože právě tam je tohle vše, s nebývalým rozmachem sociálních sítí a mobilních zařízení nejpodstatnější.
Jakkoliv se níže popisované netýká pouze dětí, děti (a mládež) jsou nejvíce ohrožené. Dnes víme, že na Facebooku je běžně drtivá většina dětí ze šesté třídy. Ale také to, že přes 38 % dětí na Facebooku je mladší 13 let. Přidejte k tomu to, že 67,5 % dětí ochotně sdílí osobní údaje s lidmi, které znají pouze z virtuální komunikace na Internetu a je jasné jak nebezpečné tohle vše může být.
Co je kyberšikana (cyberbullying)?
Prostě šikana a šikanování přenesené do elektronické (kybernetické) podoby. Jako nástroj šikany tu dobře slouží Internet, sociální sítě, diskusní fóra, e-mail, chatovací aplikace, SMS, fotografie i natáčení videa, blogy, atd. Může jít o velmi nebezpečné jednání s zásadními následky, ať už tím že se z původní „zábavy“ snadno dostane za hranu a končí jako kriminální činy. A také, často, sebevraždami či poškozením na zdraví šikanovaných.
Příklad kyberšikany, která se dostala do média? Třeba Roztahovačky, kam se podíváš, aneb dívky se diví, kde vypluly jejich fotky, které navíc v některých případech představují jinou specifickou činnost (i trestnou) v podobě revenge porn, tedy pomsty v podobě zveřejnění důvěrných fotografii (viz Co je to Revenge Porn? Někdy též porno pomsta)
TIP: Kyberšikana ve školním prostředí je metodický materiál pro pedagogické pracovníky od Národního centra bezpečnějšího internetu (PDF). Pochází sice z roku 2012, ale platí stále (možná více a více). Pojednává i o dalších dále zmíněných nebezpečných věcech.
Co je kyberstalking (cyberstalking)?
Skočte do Co je to stalker, stalking, cyberstalking, kyberstalking? Tohle získalo vlastní tip.
Co je kybergrooming (cybergrooming)?
Třetí téma je hodně nebezpečné, zejména pokud se týká dětí – slouží pedofilům a psychicky nemocným jedincům k tomu, že postupně manipulací získávají důvěru objektu svého zájmu, velmi často dítěte, aby ho nakonec vylákali na schůzku. Nebo od něj získávali důvěrné fotografie a informace, byť u kybergroomingu je právě osobní schůzka skutečně nejčastějším cílem.
Zásadní nebezpečí kybergroomingu je, že rodiče často ani netuší, že se něco podivného děje a s kým si jejich dítě (zde jde o dětí ve věku od 11 až 17 let) dopisuje a co na Internetu (Facebook, chatu, v počítačové hře) vlastně dělá. Útočník se navíc za někoho vydává, u menších dětí za jejich vrstevníka, u dospívajících slečen za někoho dostatečně atraktivního, milého a naslouchajícího.
Pokud byste si snad mysleli, že něco takového v Česku není, tak na to rychle zapomeňte. Červen 2015 a Pedofil přes Facebook oslovil dvě stovky dětí, chtěl jejich nahé fotky vám snad lépe pomůže pochopíte, že tohle vše není žádná legrace.
TIP: V Průvodci bezpečným Internetem a Průvodci soukromí na Facebooku najdete množství velmi podstatných tipů, které se týkají soukromí a bezpečí na Internetu a sociálních sítí.
Jak jsme na tom s kyberšikanou v Česku?
Podle (ještě stále) poměrně aktuální (a dle mého hodně povedené) studie/průzkumu Seznam.cz, University Palackého a Bezpecnyinternet.cz se v Česku s některým z projevů kyberšikany setkalo 50,62 % dětí. Nejčastějšími příklady jsou verbální útoky, obtěžování prozváněním, průniky na účet, ztrapňování šířením fotografií, vyhrožování, zastrašování, vydírání či krádeže identity.
Neméně alarmující je to, že 53,16 % dětí komunikuje s neznámými lidmi přes Internet. A také to, že podle jiné studie (Rizika internetové komunikace, Kopecký, 2013) má virtuální šikana v České republice vzrůstající tendenci. Dochází k růstu hlášených případů, které se mezi sebou liší, zatímco jejich závažnost stoupá.
Mezi nejčastější nástroje šikany pak patří posílání textových zpráv (34,2 %) a neslušné/obtěžující hovory na mobil (31,6 %). Sociální sítě se s 25,3 % na čtvrtém místě těsně blíží neslušným, obtěžujícím či urážlivým e-mailům (26,6% podíl). A pokud se podíváte na nejčastější nástroje útoku, najdete mezi nimi samozřejmě i chat, chatovací místnosti, online hry a neslušné obrázky, fotky a videoklipy.
TIP: V Je bezpečné dávat na Facebook fotografie mých dětí? Na co bych měl/měla myslet? zjistíte, že pro děti mohou být nebezpeční i jejich rodiče. Bohužel.
Co s tím vším?
Zásadní věc, kterou je nutné si uvědomit, je ta, že zákazy nic neřeší. Děti se mohou na Internetu dostat na příliš mnoha místech a je běžné, že účty na Facebooku jim zakládají kamarádi. Jako nikdy předtím zde platí, že je nutná důvěra mezi rodiči a dětmi a včasná výchova.
Osobně doporučuji založit dítěti Facebook pod dohledem rodiče ve zhruba devíti letech, pokud to vypadá, že o Facebook jeví zájem a zmiňuje se o něm. Hrozí riziko, že si ho založí bez vás, nebo mu ho založí kamarádi či spolužáci. Pokud mu ho založíte vy, rodiče, tak máte šanci mu vše správně nastavit, vysvětlit (a nadále vysvětlovat)- A také všechna rizika a pravidelně s dítětem řešit, ptát se co na Facebooku vidělo a potkalo. Mít zájem.
Neméně důležitá by v tomto ohledu měla být pozornost okolí, tedy to že pokud na Internetu či Facebooku někdo narazí na projevy nenávisti, šikanu či možné aktivity pedofilů, měl by okamžitě kontaktovat dospělé, kteří něco takového dokáži prověřit.
TIP: Kde můžete hledat pomoc? Možností je řada. Seznam má projekt www.seznamsebezpecne.cz. Dále třeba www.saferinternet.cz či www.bezpecne-online.cz či www.e-bezpeci.cz. Ale také www.linka-bezpeci.cz a číslo 116 111.
Správné výchově dětí v sociální gramotnosti bohužel stojí v cestě to, že jejich rodiče často sami nejsou sociálně gramotní (někdy si ani dostatečně nerozumí s počítačem). A nástup mobilního internetu a mobilních telefonů a tabletů, díky nimž mohou být děti připojeny k Internetu téměř kdekoli, tento problém ještě zhoršuje.
Důležité je i to, že tady nepomáhají žádné nástroje typu represe, regulace a přísnější zákony. Internet je a zůstane „anonymním prostředím“ a provozovatelů sociálních sítí se nikdy nezačnou skutečně starat o bezpečnost svých uživatelů – i kdyby prozřeli a náhle byli zodpovědní, je to technicky i organizačně prakticky nemožné. Nehledě na rozdíly mezi právem a zvyky jednotlivých zemí.
