DRM (Digital Rights Management nebo lépe řečeno Digital Restrictions Management) je zlo, to především. Čistě technicky je to nějaký systém, který znemožňuje něco volně používat. Ať už tak, že něco (nejčastěji software, ale také hudbu či filmy, ale o tom o kousek dále) váže na určitého uživatele či počítač. Ale DRM je třeba i součástí inkoustových tiskáren HP, což téhle firmě umožňuje zlikvidovat inkoustovou náplň, které „není originální“.
S DRM se nejčastěji setkáte u software v podobě omezení licenčních podmínek. V dřívějších dobách byla řada šílených nápadů jak zamezit pirátství her tím, že DRM u některých her dokonce instalovalo do počítačů rootkity. V případě her a software DRM výrazně „pomáhá“ Internet, protože lze snadno „zavolat domů“ a ověřit licenci hry a buď ji spustit či nespustit – což vedlo k tomu, že některé hry bez připojení k Internetu nelze spustit vůbec. Windows už dost dlouho také v zásadě obsahuje DRM – aktivace při instalaci váže vámi koupené Windows na vaše hardware.
Stejně tak je DRM časté u e-knih, hudby a filmů. V některých případech je DRM skryté tak, že ho nevidíte – třeba v tom, že nelze hudbu co „vlastníte“ stáhnout, uložit a přehrávat jinde, než v k tomu určenému programu. V jiných případech je DRM přítomné v podobě digitálního podpisu v souboru s e-knihou, který umožňuje ověřit vlastníka. Ve všech případech to ale znamená, že něco takového musí řešit speciální software, a také to, že pokud takto „chráněné“ soubory chcete otevírat někde jinde, málokdy to půjde.
Snaha omezování uživatelů prostřednictvím DRM v historii přinášela velmi zvláštní nápady – výše zmíněná instalace malware do počítače je příklad Sony, které s hudebními CD do počítače uživatele po vložení instalovalo malware, které nejen vážně narušilo bezpečnost počítače, ale dokonce šmirovalo co uživatel dělá.
Když vaše není vaše
DRM a Internet dnes umožňuje i to, že je možné „na dálku“ zrušit práva k užívání – v souvislosti s DRM je totiž důležité zdůraznit, že hudba, filmy, e-knihy či software (obecně většinu digitálního obsahu) běžně získáváme pouze „k užívání“, nikoliv do vlastnictví. Paradoxem bylo například to, když v roce 2009 Amazon na dálku smazal lidem knihu George Orwella.
Dnes je DRM v zásadě běžnou součástí mobilních operačních systémů, Google i Apple mohou cokoliv z vašeho mobilního telefonu odstranit, pokud dojdou k tomu, že nemáte „právo to tam mít“ a ke stejným možnostem došel i Microsoft ve Windows 10 kdy má neomezenou kontrolu nad aplikacemi pořízenými z jeho obchodu. Stejně je to s obchodem na hry jménem Steam, tam také nejen že vlastně nemáte z koupených her vůbec nic reálně, ale můžete o ně kdykoliv přijít. Stačí abyste přišli o účet ve Steamu a nemáte nic.
Internet dnes v oblasti DRM napomáhá ještě i v další oblasti – existence streamingových služeb jako je Spotify (hudba) či Netflix (filmy) znamená, že to co posloucháte či díváte se. opět nevlastníte, ale ani zpravidla nemáte dostupné lokálně. Neznamená to ale, že by ze Spotify či Netflixu nebylo technicky možné získat hudbu či filmy – jen to není dostupná funkčnost, samotná platforma pak plní DRM účel.
Nic než zbytečné náklady
Na obranu DRM se často objevuje falešný argument o tom, že likviduje pirátství, znemožňuje porušování autorského zákona. Realita je, že jakékoliv DRM bylo vždy prolomeno a nikdy tomu nebude jinak – 100% DRM by totiž mohlo existovat pouze ve 100% uzavřeném systému. Ve výsledku je snaha o uzamykání pomocí DRM pouze důvodem dalších zásadních nákladů, které nakonec stejně zaplatí zákazníci.
