Když už tu postupně probíráme “modrý zub”, Bluetooth (viz Proč je Bluetooth tak nespolehlivé?), tak je čas se podívat na jednu menší variantu jménem Bluetooth LE (kde LE znamená Low Energy, neboli nízká spotřeba).
Připomeňme, že klasické Bluetooth funguje na 2400-2483.5 MHz frekvenci v rámci 2.4 GHz sítí, což znamená i to, že se úspěšně tluče s WiFi. Přenášená data pobíhají po jednom z 79 kanálů (majících šířku pásma 1 MHz). Určené je pro setrvalé vysílání/příjímání (streaming) dat na blízkou vzdálenost – používá se pro bezdrátová sluchátka, přenosy souborů, bezdrátové klávesnice či myši, bezdrátové reproduktory a připojování řady dalších zařízení k telefonům, tabletům, notebookům či počítačům.
Bluetooth LE se masověji objevilo v roce 2011 (počátek ale má v roce 2001, nebo možná spíše 2006 kdy Nokia přišla s technologií jménem Wibree) a nese označení Bluetooth 4.0 – zásadní rozdíl je, že má nízkou spotřebu. Tak nízkou, že zařízení vybavené BLE by mělo být schopné na baterii běžet až několik let. Z čeho plyne, že tato technologie není určená pro výše popsané propojování věcí a přenášení (velkého množství) dat. U BLE se počítá s tím, že data jsou přenášena stále poměrně rychle (1 Mbps) a v krátkých časových úsecích (běžně několik milisekund místo stovek jako u klasického BT).
Bluetooth LE tedy najdete například v nositelné elektronice – sporttrackery a chytré hodinky je používají nejenom pro spojení s mobilními telefony, ale také pro připojování senzorů (monitorování srdečního tepu, tlaku, atd). Objevuje se i u průmyslových senzorů nebo v chytrých domácnostech. Využívá se i v technologii iBeacon. Setkáte se s ním tedy i v Internetu věci (IoT).
V roce 2016 se objevila novější specifikace známá jako Bluetooth 5 – má čtyřikrát větší dosah, dvakrát větší rychlost. O rok později se objevilo další rozšíření specifikace pro Mesh – tedy pro použití BLE v rámci many-to-may zařízení. Důležité dodat je to, že Bluetooth LE není kompatibilní s klasickým Bluetooth. Používá ale také 2.4 GHz, takže může fungovat na stejné anténě, jako klasické Bluetooth. Místo původních 79 kanálů je zde použito kanálu 40 a každý má 2 MHz šíři.
Zajímavé je, že zatímco klasický Bluetooth má dosah do 100 m, u BLE se předpokládá dosah ještě větší. Nepředstavujte si tedy, že “nízká spotřeba” má znamenat i nižší vzdálenost. Využívá se většinou rychlost 125 kbs, 1 Mbps a v novější podobě zvládá až 2 MBps (klasický Bluetooth umí 1 až 3 Mbps).
Z výše uvedeného plyne, že Bluetooth LE musí případně podporovat váš telefon či jiné zařízení – už pár let je to ale běžné, že podporují jak klasické Bluetooth, tak Bluetooth LE. Pokud neřešíte Internet věcí, chytrou domácnost či senzory, tak s BLE se setkáte nejčastěji u sport trackerů. Ty komunikují s telefonem zejména přes Bluetooth LE.